Můj nejnovější výzkumní projekt je věnován ženám – muslimkám pracujícím v cestovním ruchu v islámských zemích. Jde o teoretickou práci, doplněnou o případovou studii z terénního výzkumu v Maroku.

Podle statistik Světové banky bylo Maroko v roce 2018 s více než 12 miliony návštěvníků nejnavštěvovanější destinací v rámci regionu Severní Afriky. Maroko má rovněž nejlepší index konkurenceschopnosti ve svém regionu – v roce 2017 bylo Maroko na 65. pozici ve světě, zatímco Egypt obsadil 74. pozici a ostatní země měly daleko horší pozice. Cestovní ruch tvoří 8 procest domácího HDP a v tomto odvětví pracuje až 800 tisíc Maročanů.

Podle Konference OSN o obchodu a rozvoji tvoří ženy až 60 procent celkového počtu zaměstnanců cestovního ruchu ve světě. Na Africkém kontinentu je počet žen v cestovním ruchu o něco nižší (47 procent), přičemž ale tento sektor zaměstnává vícežen než jakýkoliv jiných sektor průmyslu nebo služeb. Podle Zprávy o ženách v turismu, jež vydala Světová organizace turistického ruchu, se region Severní Afriky z tohoto afrického průměru značně vymyká. Například v Egyptě tvoří ženy pouze 2 procenta všech zaměstnanců v cestovním ruchu. Toto procento je nižší než v řadě států Afriky (například v Zambii pracuje v turistickém ruchu až 40 procent žen) a odpovídá údajům v rámci Blízkého východu (v Jordánsku a Palestině tvoří ženy 9 procent zaměstnanců v turismu). Velmi nízký počet žen v Egyptě podniká v cestovním ruchu (pouze 1,5 procenta). Zatímco údaje pro Maroko nejsou v tomto směru k dispozici, přesto lze očekávat, že z hlediska počtu žen pracujících a podnikajících v cestovním ruchu budou údaje rovněž nižší než je celosvětový nebo dokonce africký průměr.

 

Jedným z důvodů nízké zaměstnanosti žen je charakter a tradice islámské společnosti, podle které je muž hlavním živitelem rodiny a místo ženy je tradičně doma, kde pečuje o domácnost a vychovává děti. Tento model přetrval v muslimském světě po staletí. V moderní době se ženám – muslimkám daří proniknout na veřejnost, kde veřejně působí ve státní správě, výrobě, i v sektoru služeb. Zaměstnání v cestovním ruchu a především na některých nižších pozicích (uklízečky v hotelích, servírky v restauracích, atd.) není shledáno jako vhodné pro ženy, především z důvodu možné kompromitace ženy při styku se zákazníky z nemuslimských zemí. Na druhou stranu ale právě tyto málo placené pozice nacházejí zájemce z řad žen, které nemají mužšký protějšek, jenž by finančně rodinu zabezpečil. Předmětem mého zkoumání budou právě tyto ženy, jejich životní situace a společenský status, především v rurálním regionu Tafilalt v jižním Maroku.

První studie zaměřující se na ženy pracující v cestovním ruchu spadají do období 90. let. Ještě předtím se antropologové zaměřili na fenomén sexturismu (Graburn 1983 nebo Hall 1994). Významná studie ohledně významu genderových rolí v cestovním ruchu pochází od Margaret Swain z roku 1993, ve které zkoumala ženy, jež vyrábí pro turisty etnické upomínkové předměty v Latinské Americe a v Asii a jejich status ve společnosti. Lisa Adkins v roce 1995 publikovala monografii, ve které mimo jiné zkoumá vztah mezi patriarchátem a kapitalismem v souvislosti s práci žen v cestovním ruchu. Sylvia Chant (1997) si všímá důvody pro genderové rozdělení pracovních pozic v cestovním ruchu a změny v materiálním zabezpečení žen, jež pracují v cestovním ruchu a věnují se přitom prostituci. Sevil Sonmez (2001) pokládá za největší překážku pro integrací žen do turistického průmyslu tradice založeny na islámské víře, podle které není přípustné, aby se muslimská ženy stýkala s cizími muži stejné nebo odlišné víry. Důraz na ženskou cnost tak zabraňuje ženám proniknout na pracovní trh a najít uplatnění v oblasti cestovního ruchu, především v tradičních společnostech Blízkého východu a Zálivu.

Antropologie a výzkum v Maroku

Antropologické bádání v Maroku započalo začátkem 20. století nastolením francouzské protektorální vlády v roce 1912. První výzkumy byli věnovány berberským komunitám Vysokého a Středního Atlasu. Průkopníky výzkumů v Maroku byli antropologové Ernest Gellner (Saints of the Atlas 1969), Clifford Geertz (Islam observed 1968, Meaning and Order in Moroccan Society 1979), Paul Rabinow (Reflection of Field Research in Morocco 1977) a další.

Výzkumy zaměřující se na ženy pracující v cestovním ruchu provedla například Patricia Spurles, jenž se věnovala ženám malujícím hennu na ruce na náměstí Jamaa al Fna v Marrákeši (2007) a María Berlanga, zkoumající berberské ženy v údolí Assif Melloul a jejich finanční situaci jakož i společenský status po zapojení se do cestovního ruchu.

Jak již bylo uvedeno, můj výzkum se zaměřuje na marocké ženy pracující v cestovním ruchu v jihomarockém regionu Tafilalt. Tafilalt je největší marockou oázou, vytvořenou poděl řeky Ziz, pramenící na svazích Vysokého Atlasu. V centru turistického zájmu je tradiční berberská architektura, původní pevnosti – kasby, malé hliněné vesničky – ksary, jakož i nejvyšší písečné duny v Maroku – Erg Chebbi. Služby turistického ruchu jsou koncentrovány do měst Rissani, Erfoud, Merzouga a Rašidija.